Pak jsme se rozešli
Přátelé
Čertvíjací
V korunách stromů ještě spali
ptáci
Koruny byli kulaté a těžké balvany
A něco těžkého viselo
Tam nad námi
A vzduch byl předjitřní
a vzduch byl jedovatý
A větve v hebkém listoví
to byly hnáty,
hnáty
A z všeho přátelství visela schlíplá slova
Taková stará pitomost
začínat znova,
znova!
Taková hebká pitomost
v zšeřelém listoví
a vlastně:
snad je přátelství
a kdo je vypoví,
kdo založil ten strašný sad,
kde na nás fouká, odevšad,
kde jabloň neví, proč chce dole k růži,
kde růže neví, proč má kvésti
nádherným horkým vztekem do neštěstí
ve zvuku vyschlých vodopádů
A někdo
přiopilý
vzadu
znaje to všechno, co znát není třeba,
se pod ty černé stromy
přikolébá
a těší se, a těší se,
že něco někde svitne
Možná že slunce, možná myšlenka,
možná jen zdání, že je něco možné
Ono se obyčejně někde něco rozžne
Tak jsme se rozešli
Přátelé,
čertvíjací
Potom se probouzíme:
malé zobáčky
A v hlavách se nám tvrdě rozvírají
Ty mozky plné zpěvu ptačího!
Ty mozky probodané
žluťounkými hroty!
Propít se pomalounku
rosou do samoty!
Peříčka všivá, vejce zastydlá!
A z něžných sůviček jsou noční strašidla
Tak jsme se rozešli
Prátelé všelijací
Ať lidé jenom lidmi jsou
A ptáci ať jsou ptáci